Fragmento B101

Fragmento B 101

Dos nubes garabateadas con tiza
como emblema de la casa
en la pared junto a la puerta:
aquí vive la locura.

Con una sonrisa me sale al encuentro, justo el día en que pierde la cabeza.
Un par de pasos más y la sonrisa se desvanece,
nunca había visto a nadie oscurecerse así, de pronto,
derrumbarse con todo el rostro, olvidarse de sí mismo
y quedarse pasmado, dejarlo todo desamparado
y con los ojos desorbitados observar
cómo eso crece
cómo crece imparable.
Hasta que una voz lo trae de vuelta.
y lo llama por su nombre. Desde la muerte de su madre
František vive en la casa solo.

Me lleva por el pasillo,
asiente a cada cosa que digo,
los pantalones sueltos se le caen por los costados
y se deslizan bajo el negro vello púbico
que, con cierta intranquilidad, vislumbro,
adivino
antes de que se suba los pantalones de nuevo.

No comprendo al momento dónde me he metido.
Se comporta como siempre, responde como siempre.
Solo lo que ve alrededor es raro,
que hayamos entrado en su casa
y lo revolvamos todo, saquemos cosas, piquemos, taladremos
nos sentemos a la mesa, tomemos café
y se ríe de las bromas. Por fuera está de acuerdo en todo,
es muy complaciente,
demasiado complaciente,
aunque a punto de enfadarse.
No se ha tomado las pastillas. Dice que se ha olvidado.

Vuelve a su trabajo.
Con gran concentración, cuidadosa pero aleatoriamente,
pega papel de lija en una tabla de madera.
Del labio inferior descolgado le gotea la saliva,
a cada momento
gotea
esa saliva blanca
que ni percibe
aunque le caiga a chorros

todo hay que pensarlo bien

es una advertencia,
pensarlo todo muy bien antes de empezar, ¡para no empezar
a lo tonto! dice, y tiene en mente
la casa;
aunque como si fuera otra cosa, como algo general

el papel de lija es para lijar

esto es importante: el papel de lija es para lijar, claro,
se suele olvidar a menudo.

Y enseguida veo que no me subestima.
Arranca un trozo de la lija
lo rocía con jabón en polvo,
echa agua
y con los dedos lo hace papilla,
una papilla que nadie podría imaginarse
excepto nosotros dos.

Granulosidad áspera
espumosidad sucia.

La añade además algo de saliva,
se acabaron los escrúpulos inútiles,
todo alrededor necesita a gritos a una limpieza.
Y con esa repugnante papilla gris comienza a frotar
el mugriento fregadero, la estufa, el suelo, las tazas,
las manchas resecas de grasa y suciedad,
no se detiene ante nada,
incluso escupe directamente al suelo
y, mientras, pronunciará reflexiones sobre la naturalidad

¡sobretodo naturalidad!

Clarividencia,
qué otra cosa,
limpiarlo un poco más
porque ante todo y por todo
fue el papel de lija lo que expandió el universo en toda su extensión,
y la cuestión de la limpieza
llega incluso
por completo

¡míralo desde el punto de vista del papel de lija!

me exhortará,
me hará señas significativas con los ojos
y me verificará, me investigará estrictamente a ver si
entiendo que no me lo dice así sin más,
sino con una intención precisa, solo para mí,
considerando lo que es vitalmente importante
que yo sepa

desde el punto de vista del papel de lija
y de la mesa limpia
entérate
y de pronto lo verás claro
conocerás el futuro
¡REALÍZALO!

Por desgracia no lo consigo.
La memoria lo atrapa solo a trozos
y durante el vuelo éstos se desintegran
y se mezclan
como un recuerdo de una profecía anunciada hace mucho
al eco del resonar de las cuevas

porque es necesario trabajar
meditar la función del papel de lija
después lo sabrás tú mismo
no se dice en vano
¡CONÓCETE A TI MISMO!

Lo que decididamente no se dice en vano.

En esas aulas de las que vine,
donde me senté y pasé unos cuantos años
esta frase a veces se recitaba
en su idioma original, que suena tan interesante,
y en sus traducciones, que suenan tan interesantes,
pero siempre como si fuera solo una idea
que incluso podría significar algo, llegado el caso,
mientras que aquí
es como si a través del polvo, el humo, el moho y la inmundicia
apareciera de pronto el mismísimo Heráclito
con el corolario final
de Éfeso

Comprendo:
¡atento a lo que ocurre cuando coges con la mano este papel!
Comprendo:
la granulosidad de la lija refleja la granulosidad del mundo y a uno mismo como un grano en ella
Comprendo:
deslizar y frotar, analizar, rascar y brillar, desmenuzar y hacer polvo
Comprendo:
¡cautela!
Comprendo:
ese detalle decisivo, el punto único entre los puntos
el punto de retorno.

František,
punto de retorno.

Me mira y arranca unas pajas del colchón,
escupe al suelo, donde se levanta una nube de polvo
y comienza a limpiar febrilmente con la paja

¡el conocimiento y el saber son diferentes!

Ya ni creo lo que oigo

el conocimiento y el saber son diferentes
y ahora te voy a demostrar
justamente ese
¡conocimiento!

Se moja los dedos en una taza y después airosamente
empieza a rociar con agua el suelo
como alguien que ordenara al polvo que se tumbe y no ahogue.
Y el polvo se tumba y deja de ahogarme.
Porque de eso se trata.
De mí,
de mi salvación,
porque ya me iba a asfixiar cada bocanada de aire.

Y a él no se le escapa,
el conocimiento es amistad.

El mismo lo dice con esas palabras

el conocimiento es amistad

Después lo llevo afuera,
fuera de esa casa, en la que unos tíos con unas herramientas
siguen trabajando, picando la pared y levantando polvo,
no debería verlo,
voy con él por el campo bajo un brillante sol de primavera,
el esplendor por todas partes, las desnudas sombras de los árboles,
las piedras del camino que hacen tropezar a cada momento
un mundo nuevo, puro,
aún sin alisar.

De momento estaré con él pasando esto,
casi,
pero ese casi es decisivo.
Sería inútil dar explicaciones,
mis palabras de todos modos ya solo son sílabas sin sentido,
señala a través de la cerca un montón de arena, rechina con las suelas,
yo aspiro fuertemente el aire y él
enseguida asiente, emocionado, porque finalmente lo he entendido,
es algo fundamental,
aliento y polvo, frotar y brillar,
amistad y perspicacia.

Pero ese rechinante
casi.

Todavía, en el taller de cerámica,
esperando al psiquiatra
se inventará mejoras,
cómo rallar el papel de lija con colorante de arcilla
y modelar con ello, poner en marcha la producción

¡ya sabía yo lo que hacía falta aquí!

y con esa certeza, que lo cambia todo
y sobrepasa cualquier experiencia hasta la fecha,
llevo finalmente a František a ingresar.

Todavía incluso me hago cargo de eso.

Conocimiento y amistad.
Por completo
o casi.

---

Zlomek B 101

Dvě bubliny načmárané křídou
jako domovní znamení
na omítce po straně dveří:
tady bydlí šílenství.

S úsměvem mi půjde vstříc, právě v den, kdy se zblázní.
Pár dalších kroků a úsměv zmizí,
jakživ jsem nikoho neviděl takhle naráz potemnět,
celou tváří se zřítit, zapomenout se
a zůstat zírat, nechat to tady napospas
a očima děsivě rozšířenýma přihlížet,
jak to narůstá,
nezadržitelně narůstá.
Než ho vytrhne něčí hlas
a přivolá ho jménem. Od smrti své matky František
žije v celém domě sám.

Povede mě chodbou,
bude mi přitakávat, ať řeknu cokoliv,
příliš volné kalhoty mu sklouznou z boků
až dolů po černé ohanbí,
které s mírným zneklidněním zahlédnu,
vytuším,
než si kalhoty popotáhne zpátky.

Nedojde mi hned, do čeho jsem vstoupil.
Chování obvyklé, odpovědi obvyklé.
Snad jen to všechno okolo,
že jsme mu vnikli do domu
a obracíme ho naruby, vynášíme věci, sekáme do zdí, vrtáme,
sedáme si ke stolu, zaléváme si kafe

a smějeme se vtipům. Naoko bude se vším souhlasit,
velmi ochotně,
příliš ochotně,
ale v probleskujícím rozčilení.
Nevzal si prášky. Údajně zapomněl.

Vrátí se ke své práci.
S ohromným soustředěním, pečlivě, a přece kam to padne
bude nalepovat smirkový papír na dřevěnou destičku.
Z povislého spodního rtu mu bude stékat slina,
každou chvíli
skápne
táhlá bílá slina,
které si ani nevšimne,
ale zato se z něj povalí

všechno je potřeba dobře promyslet

bude to varování,
hodně dobře promyslet, než se něco začne, aby se nezačalo
nesmyslně! Řekne a bude mít na mysli
dům,
i když jakoby něco jiného, jakoby obecného

smirkový papír je k broušení

důležitá věc: smirkový papír je přece k broušení,
na to se dost zapomíná.

Ale hned uvidím, že mě nepodceňuje.
Odtrhne kus toho papíru,
hustě ho posype práškem na mytí nádobí,
nakape vodu
a pak to prstama rozetře na kaši,
kterou by si kromě nás dvou
nikdo asi nedokázal ani představit.

Drsná zrnitost
špinavě vzpění.

Přimísí ještě pár slin,
konec se zbytečnými zábranami,
vždyť všechno kolem volá po očistě.
A tou odpudivou šedou kaší začne drhnout
zaneřáděný dřez, kamna, podlahu, hrnky,
zaschlé skvrny mastnoty a špíny,
před ničím se nezastaví,
bude už plivat rovnou na zem
a při tom pronášet úvahy, co je přirozenost

hlavně přirozenost!

Prozření,
co jiného,
jenom to ještě trochu pročistit.
Protože před vším a skrze vše
byl to přece smirkový papír, co rozetřelo vesmír do celé šíře,
a otázka čištění
zasahuje až do čistého
skrznaskrz

vem to z hlediska toho smirkovýho papíru!

bude mě nabádat,
významně pomrkávat
a prověřovat, přísně zkoumat, jestli
rozumím, že mi to neříká jenom tak náhodou,
ale se zvláštním záměrem, jenom pro mě,
s ohledem na to, co je životně důležité,
abych věděl

z hlediska toho smirkovýho papíru
a vyčištěnýho stolu
si to vem
a bude ti to najednou jasný
poznáš budoucnost
USKUTEČNI TO!

Bohužel se mi to nepodaří.
Paměť to pochytá jen v útržcích
a ty se stejně během let rozpadnou
a zmatou
jako vzpomínka na věštby vyslovené kdysi dávno
do hřmění jeskynních ozvěn

protože je potřeba pracovat
promyslet tu funkci smirkovýho papíru
to pak poznáš sám sebe
neříká se nadarmo
POZNEJ SÁM SEBE!

Což rozhodně neřekne nadarmo.

V posluchárnách, odkud jsem přišel,
kde jsem proseděl a protlachal pěkných pár let,
se tahle věta občas přeříkávala
v jazyce originálu, který tak zajímavě zní,
i v překladech, které znějí zajímavě,
ale vždycky jen jako takový nápad, který by
dokonce mohl i něco znamenat, když na to přijde,
zato tady
jako by prachem, dýmem, plísní a hnusem temně probleskl
sám Hérakleitos
v konečném důsledku
z Efezu.

Porozumím:
dávej si pozor, co se děje, když bereš do ruky tenhle papír!
Porozumím:
zrnitost smirku zrcadlí zrnitost světa a tebe jako zrnka v něm.
Porozumím:
smyk a setření, složenina, odírání a třpyt, drolení a prach.
Porozumím:
ostražitost!
Porozumím:
rozhodující detail, jediný bod mezi body,
bod obratu.

František,
bod obratu.

Podívá se na mě a vytrhne slámu z matrace,
plivne na zem, ze které se zdvihnou oblaka prachu,
a začne ji tou slámou horečně čistit

poznání a vědění je rozdíl!

Už ani nebudu věřit tomu, co slyším

poznání a vědění je rozdíl
a teď ti předvedu
vlastně
to
poznání!

Namočí prsty do hrnku a pak s rozmachem
začne krápat vodu na podlahu
jako někdo, kdo poroučí prachu, aby lehl a nedusil.
A prach lehne a přestane mě dusit.
Protože o to tady půjde.
O mě,
o mou záchranu,
vždyť už mě bude pálit každé nadechnutí.

A jemu to neujde,
poznání je přátelství.

Sám to řekne těmi slovy

poznání je přátelství

Pak už ho povedu ven,
pryč z toho baráku, kde parta chlápků v montérkách
dál bude řádit, sekat do zdí a vířit prach,
na to by se neměl dívat,
půjdu s ním krajinou v ostrém jarním slunci,
ze všech stran třpyt, holé stíny kmenů,
kamínky naplavené na cestu každou chvíli zadrhnou,
čerstvý, ryzí,
ještě neuhlazený svět.

Zatím v tom ještě budu s ním,
skoro,
ale to skoro rozhoduje.
Bude už zbytečné cokoliv vysvětlovat,
slova se beztak skládají jen ze sykavek,
ukáže přes plot na kupu písku, zaskřípe podrážkama,
já ostře nasaju vzduch a on
hned přitaká celý nadšený, že jsem na to konečně přišel,
je to přece základní věc,
dech a prach, drhnutí a třpyt,
přátelství a postřeh.

Ale to skřípající
skoro.

Ještě v keramické dílně
při čekání na psychiatra
bude vymýšlet zlepšováky,
jak brusný papír nastrouhat spolu s barvou do hlíny
a modelovat z toho, rozjet výrobu

vždyť já věděl, co vám tu chybělo!

a s touhle pravdou, která všechno mění
a překonává veškeré dosavadní zkušenosti,
odvedu nakonec Františka na příjem.

Ještě i tím se nechám pověřit.

Poznání a přátelství.
Skrznaskrz
nebo skoro.